ČTENÍ PRO RODIČE

Co můžeme udělat pro dítě, aby nebylo ohroženo závislostmi

Matka je med, který zaplňuje plástve. Otec ví, jak funguje svět.

Cílem zde je podat rodičům informaci, že oni jsou pro dítě nejdůležitější. Vtisk školy je oproti rodině jednotřetinový.

Různé projevy nežádoucího chování - agresivita, vandalismus, krádeže, gamblerství, alkoholismus, drogy.. jsou důsledkem nesycených základních vývojových sociálních potřeb v raném věku. Prevencí je proto zaměřit se na příčinu, ne na důsledek.

I velkou řeku lze odklonit malým kamínkem u pramene..

Jaké jsou vlastně naše potřeby

V atmosféře konzumu a podivné filozofie neustále narůstající prosperity, jsme nuceni více a více utrácet s odůvodněním, že se tak dobereme blahobytu a štěstí. Reklama nás nutí kupovat věci, jež z hlediska skutečných potřeb vůbec nepotřebujeme a nikdy potřebovat nebudeme. Je dobré si uvědomit, že je rozdíl mezi nezbytnou potřebou a mezi přáním, mnohdy zbytečným. Ušetříme si napětí v rodině kvůli dluhům a dítěti mámu, která nemusí kvůli výdělku tolik spěchat do práce. Je to velmi těžké, protože žijeme v konfrontační kultuře, která je založena na soutěživosti a strachu.

Od začátku - aneb nikdo nejsme ideál..

Průběh i vnější okolnosti těhotenství jsou pro maminku příznivé, je v „chráněné, klidové zóně.“

Těhotenství je prožíváno na stejném místě, kde žije dítě po porodu, skrze matku zná už toto místo, vnímá jeho zvuky, vibrace..

Do 3 let dítěte je hlavní pečující osobou matka. Je pro dítě nezastupitelná. Skrze ni vnímá svět. Prvních 18 měsíců od něj neodchází na delší dobu, než 2 hodiny. Máma je pro dítě „já.“Chápe ji jako součást sebe. Když ho opustí dříve, odejde mu kus „já“. V tomto období je zcela zásadní maximum něhy, doteků. Dítě potřebuje ženský, pečující, ochranný charakter hry. Pak vzniká tzv. připoutávací vazba, která je pro dítě zdrojem celoživotní jistoty o sobě jak ve světě, tak ve vztahu k sobě samotnému. Učí se i prvnímu omezení své moci. Od tří let se zvětšuje role otce. Jeho hry jsou dobrodružnější, zkoumají vnější svět, učí odvaze. Máma dává bezpečí, sebejistotu. Táta důvěru v okolní svět. Rodiče jsou primární biologické vzory. Nabízí informaci jak ano a jak ne.

Dítě si s sebou nese všechny prožitky, veškerou zkušenost z prenatálního a raného věku. Zhruba do 7 let se tvoří základní vtisky, tj. nastavení, nasměrování, sebeobraz, které člověka ovlivňují po celý život (mění se jen formy projevu).

Př.: pokud dítě vybavíme vtiskem, že na co sáhne, to pokazí, bude se s tím potýkat po zbytek života..

Pokud naopak dítě vybavíme vtiskem, že je geniální, při prvním neúspěchu ve škole se zhroutí..

Kořeny

Cílem našeho života je nasbírat co nejvíc příjemných prožitků, životní úroveň přitom není rozhodující. Všichni na světě touží být šťastní.

Prožitek = AHA efekt všedního života, jde do hloubky, ta chvíle, kdy jsem na to přišel...

Zážitek = zevní, např. kolotoč, ohňostroj.. Přemíra zážitků způsobuje, že přestáváme chápat souvislosti.

Existují 4 základní vstupní brány, kterými k nám tyto prožitky vchází, kterými vnímáme, přijímáme svět:

Tělo - znamená doteky, mazlení, něhu, uvědomování si svého těla, pro dítě nejlepší základ, když je

syceno něhou, doteky matky.

Emoce - znamená sycení emoční vřelostí, dítě se cítí přijímáno, milováno. Má kontakt s rodiči, cítí jejich zájem. Společné činnosti se vzájemným vnímáním, věnováním pozornosti, společným prožíváním, vyprávěním pohádek, příběhů. Umění jen tak spolu jsme a je nám dobře.

Klíče od prvních dvou bran mají rodiče.

Rozum - oceňování dovedností, toho, co dítěti jde, tím se nejlépe podpoří jeho zájem o činnost. Ne chvála za výkon, ale za schopnost zvládat prožitky a to vždy konkrétně (ta kytka co jsi namaloval, úplně cítím jak voní..) Dítě dokáže rozlišovat mezi obecnou a konkrétní pochvalou. Uvědomuje si tak, co zvládlo, co se mu podařilo. Je vedeno k vnímání smysly, k objevování obyčejných „normálních“ věcí.

Vztahy - dítě se cítí bezpodmínečně přijímáno, pocit, že patří, má místo v rodině. Od rodičů se učí dorozumívat se s širším společenstvím, v jiných rolích, s ostatními lidmi. Zhruba do 10 let vnímá dítě skrze emoce. Ostatní jsou pro dítě čitelní, pokud je jejich výraz totožný s emocí, kterou prožívají. V opačném případě dítě znejistí, cítí rozpor mezi vnitřním a vnějším - mezi tím, co z nich cítí a tím, co mu říkají, jak se tváří.

Třetí a čtvrtou bránou mohou vstoupit i další lidé, širší rodina, učitelé..

Základní vývojové sociální potřeby

Převážná většina dětí v naší zemi má naplněny existenční potřeby. Zde začíná být významná míra nasycenosti základních sociálních potřeb.

Potřeba místa - na úrovni fyzické má dítě (i dospělý) svá tři místa: svou postel, místo u stolu a hrací (pracovní) kout, nebo místo ve společné místnosti. Dítě potřebuje mít své místo, věci, které jsou jen jeho, rodiče mu ho pomáhají ochránit např. před sourozencem. Samo se pak učí respektovat místo ostatních v rodině. Na úrovni psychické dítě úzce prožívá to co matka a naopak. Úroveň metapsychická znamená, že nejsme odděleni od celku, sociokulturní společnosti, národa, země v jaké žijeme, rodiny, školy...

Velmi ohrožující, devastující je střídavá péče. I když ho oba rodiče milují, dítě neví čí je, kam patří, střídá dva režimy, rozbíjí se jeho jistoty, nezná pojetí domova, má všechno 2x a vlastně nemá svou postel, věci na přípravu do školy, když se vzbudí, často ani neví, kde je, nezakotví. Neřeší se věková vhodnost.

Potřeba mezí, limitů - dítě potřebuje určitý řád a jasná, zdůvodněná pravidla, která dodržují všichni zúčastnění. Přirozeně hledá hranice, pak ví, odkud kam je bezpečno a odkud kam je nebezpečno. Potřeba limitů je důležitá v období vzdoru, je to pro dítě hledání místa v sobě. Potřebuje se ujistit, že je, že existuje, reakce rodiče mu to potvrzuje trpělivou důsledností a vytrvalostí. Pokud je však limitů mnoho, nebo jsou protichůdné, nelze je dodržovat.

Limity vytváří máma a táta. Oni učí dítě chápat je a dodržovat. Je to systematická, postupná práce. Pokud dítě nemá tabu, limity, automaticky je nastavuje ostatním. V MŠ nemůžeme naučit děti limitu pro rodinu, jen pro MŠ.

Rodiče učí dítě umění „teď uhneš ty, teď zase já,“jinak bude celý život narážet a svět považovat za nespravedlivý. Součástí socializace a prazákladem morálky jsou situace, kdy dítě musí udělat i to, co nechce, též včas se učit čistotě bez plen.

Existují 2 styly výchovy, které neumějí dávat limity:

Defenzivní - vše pro moje dítě, opičí láska, všichni děláme, co si přeje dítě.

Vzdávající - moje dítě může všechno, ale záleží na náladě vychovatele, někdy za tu samou věc nedostane a jindy dostane. Učí se tím: „Dělej si co chceš a přestaň, až za to dostaneš.“ Dítě je zmatené, hledá hranice, až na ně narazí…v životě pak narazí, mnohdy pozdě.

Potřeba podpory (fyzický dotek) a opory (pochvala, ochrana) - dítě potřebuje emoční přijetí, je hlazeno, dotýkáno a objímáno, cítí v rodičích oporu. Učí ho neustupovat od požadavků, dávají mu najevo, že neudělalo, co mělo (palmu jsi namaloval krásnou, ale měl jsi kreslit sněhuláka..) To proto, že v základní škole pak dítě rezignuje, je v negativní emoci, protože doteď se cítilo být jen „šikulkou.“ Důležitou roli v oceňování dětí mají tatínci.

Potřeba bezpečí - souvisí s výše uvedeným, dítě potřebuje psychickou účast matky, něhu, sociální kontakt, pravidla, pevné, pružné hranice (jak může dítě cítit bezpečně, když si může kdykoliv houknout na osobu, která ho má chránit). Rodiče ho upozorňují na změny, říkají, co bude následovat (teď nakoupíme a pak půjdeme domů a uvaříme oběd). Rodina má své rituály - opakované činnosti, které dávají dítěti pocit bezpečí, jistoty, že vše funguje správně, přivádí jej k řádu, k orientaci v čase, pomáhají přijmout změnu, která je nedílnou součástí života (důležitý je vstávací a usínací). Dítě není vystavováno sledování TV zpráv a dalších pořadů pro dospělé (ani pasivně).

Potřeba podnětu, péče a výživy – rodiče vyživují dítě láskou, pozorností, informacemi, učí ho prožívat, reagovat na podněty. Nepodnětné prostředí dítě deprivuje. Příliš mnoho podnětů dítě unaví, neumí se na něco těšit, je znuděné, do ničeho neinvestuje ze sebe, myslí, že vše se děje samo, je zvyklé, že vše dostane hned. Cílem předškolního věku je experimentace s čímkoliv, tím se rozvíjí tvořivost, schopnost dávat dohromady věci, které spolu zdánlivě nesouvisí, spojuje nespojitelné. Dítěti, které v tomto věku začne navštěvovat kroužky, se zamezí poznávání šíře světa, soustředí se jen na jeho dílky, zaměřuje se na výkon. Kroužky v předškolním věku mají smysl s rodiči pro společné prožívání.

Rodiče nedávají protichůdné informace a požadavky, které mají za následek, že dítě vypíná, vytěsňuje, „neslyší“ pak ani ve škole. Neříkají nikdy dítěti „už jsi velký, jsi starší, musíš to chápat“..

Odpovídají dítěti na otázky, naslouchají mu, neodbývají ho, nelžou, neříkají hlouposti, nezastavují ho v dotazech a tím nezastavují jeho poznání. Když odpověď neznají, řeknou, že neví, odpovídají na otázku otázkou (a co myslíš ty?) a tak rozvíjí kreativitu, schopnost adekvátní odpovědi. Otázky dál rozvíjí, ptají se dál, nepoučují. Dítě se tak učí nebát se zeptat a přitom se nebát myslet - to je rozvíjení pozitivního vztahu ke světu.

Zdroj: přednášky a semináře PhDr. Jana Svobody

Závěr:

Nikdo dokonalý neexistuje. Ideální rodič ani dítě neexistuje. Možné důsledky neuspokojených potřeb jsou pouze možné, závisí na dalších okolnostech a naštěstí mají své „tlumiče.“ Do hry vstupují vždy další komponenty. Můžeme si seřadit hodnoty, pěstovat moudrost, selský rozum, lásku v rodině, společně prožívat. „Patlat“ děti, hladit a objímat, nastavit limity, řád, vytvořit si pravidla a všichni doma je dodržovat, být dětem vzorem a snažit se, aby měli vhodné vzory i vně (to už možná tolik neovlivníme).

A nechtít to dělat všechno najednou, nejde to. Začít tím, co nám jde nejlíp. Drobné nedokonalosti se rozptýlí láskou, vědomou pozorností a důsledností.

Doporučená literatura

Doporučená literatura, v omezeném množství k zapůjčení v mateřské škole:

Koncept kontinua, Jean Liedloffová

Agrese a agresivita v předškolním a mladším školním věku, Jan Svoboda (není jen o agresivitě)

Jak žít a nezbláznit se, Lidmila Pekařová

S.O.S., Lidmila Pekařová

Texty k inspiraci vyučujícím, Jan Svoboda

Úvod do Pesso Boyden System Psychomotor, Petra Vrtbovská

Desatero příběhů o dětech a dospělých, kolektiv autorů

Najděte si svého Marťana, Marek Herman

Trauma očima dítěte, Peter A. Levine

Probouzení tygra - léčení traumatu, Peter A. Levine

Co děti nejvíc potřebují, Zdeněk Matějček

O rodině vlastní, nevlastní a náhradní, Zdeněk Matějček

Po dobrém nebo po zlém, Zdeněk Matějček

Děti, rodina a stres, Zdeněk Matějček

Prvních 6 let ve vývoji, Zdeněk Matějček

Ukázka z knihy Desatero příběhů o dětech a dospělých - s laskavým svolením vydavatele

http://www.camethod.com/desatero

Motto:

Pochopte, prosím, své děti: nemáte před sebou hlupáčky, jejichž jedinou záchranou je co nejdříve se vám podobat. Máte před sebou jiný svět. Takový svéprávný a krásný, jako by to byl svět z jiné planety. Nemáte důvod pohrdat jeho smyslovostí. Ti, kteří v něm mají tak nepřetržitě blízko od smíchu k slzám a při každé větě od vzrušení křičí, jsou vlastníky tajemství, vám už neznámého. Nerozbíjejte jim toto tajemství, nesmějte se jim kvůli němu. Nebuďte je příliš brzy. Čeká je potom dlouhý, dlouhý den přísného a trpkého lidského údělu. Nechejme jim ještě chvíli.

Milan Rúfus

Buďte co nejvíc se mnou, provokujte mě ke hrám, smíchu a radosti..

Dítě je od přírody naprogramováno k poznávání světa. Má za úkol co nejvíce poznávat svět kolem sebe. A to jak ty příjemné stránky, tak i ty méně příjemné. Obojí je důležitá součást učení se zacházet se světem. Rodiče mají často tendenci připravovat svým ratolestem cestičky a vše nepříjemné jim odstraňovat z cesty. Je nutné si ale uvědomit, že svět není jen o tom příjemném. A příjemnost si naplno vychutnáme jen v momentě, kdy známe i tu druhou stránku věci – nepříjemnost.

Pro toto období je moc důležité, aby rodiče byli svým dětem průvodci světem. Se svým človíčkem se vydávali objevovat tajná zákoutí, třeba pod stolem, ve skříni, v bedně s mixerem. Zkrátka všude tam, kde je tolik zajímavých věcí. Potřebuje vás mít nablízku, aby cítil určitou jistotu, když mu ta jeho dojde, potřebuje vidět váš nadšený obličej, cítit vaši trpělivost, která dovolí rozházet stokrát složené, zapatlat stokrát umyté.. Je to ta největší devíza, kterou můžete na počátku svému dítěti dát.

Kolem třetího roku přichází období osamostatňování se. Já sám! Dítě nechce dělat problémy, nechce trucovat, chce se osamostatnit. Chce si vyzkoušet to, co neumí, co neví jak a co udělat, ale přesto to znovu houževnatě zkouší. Potřebuje trpělivost svých rodičů, díky které budou jeho pokusy bezpečné, bez stresu, hrozby trestu a manipulací, co dostane nebo nedostane, když toho nechá.

V tomto období jste důležití především vy, tátové, chlapi - právě teď máte obrovskou možnost dobře zainvestovat do svých dětí a naučit je dobře zacházet se světem. Znovu a trpělivě podávejte svému dítěti šroubek, který se učí našroubovat. A díky vaší trpělivosti se mu to po desáté podaří. A nezapomeňte ho řádně ocenit! Jednou vám to vrátí. Je to vaše důležitá role.

Dítě reaguje na podněty a ty ho ponoukají k dalšímu poznávání světa a učení zacházení s ním. Důležitým je váš vlastní obličej, váš úsměv a zájem. Proto jak to situace dovolí, hrejte si se svým dítětem společně, protože jako rodiče jste nejdůležitější partner, jakého může dítě potkat. Nepromarněte tuto šanci, kdy o vás dítě stojí a potřebuje vás.

V současné době je na trhu množství hraček, které jsou tak dokonalé, že si hrají samy. Dítě jen sedí a dívá se. Jen minimálně rozvíjí fantazii dítěte a navíc neumožní společně něco tvořit a podnikat. Proto se před nákupem hraček nejprve ptejte, budeme si s touto hračkou moci hrát spolu? Nejlepší hračky jsou ty, které podněcují fantazii, umožňují něco tvořit a umožňují rodičům se do hry zapojit. Důležité je tedy hrát si společně. Mgr. Karel Opravil

Odkazy